Desátý model, díl 3.

07.10.2021

Neklidná sci-fi povídka z nedaleké budoucnosti. Tajemný a spletitý propletenec lidských osudů s osudy uměle vyvinutých modelů, které touží po jediném. Přežít.

Mé probuzení bylo velmi zvláštní, malý průzor někam ven do místnosti a nic víc. Jako bych měl živé už jen oči, zmatené, nechápající. Probouzel jsem se do světa, ve kterém mi bylo jinak, jako bych byl ponořen hluboko v kapalině. Pocit, že nedýchám a vlastně ani nepotřebuji, byl panický. Stavy, kdy jsem začal opět vnímat svět okolo sebe, se musely začít pravidelně opakovat. Už jsem hýbal prsty u nohou, pažemi, hlavou do stran. Cítil jsem zásadní změnu. Nedokázal jsem se ale přinutit nadechnout, jako bych to zapomněl. Ten pocit byl děsivý. Co se to se mnou stalo? Do jakého světa jsem se to probudil?

Nastala chvíle změn. Pravý čas, kdy jsem dostal volnost. Někdo se rozhodl, že musím ven. Nadechnout se? Dost možná že ne. Svíral jsem ruce v pěst, když hladina kolem mých očí pomalu klesala a tělo vnímalo cizí chlad, který jej obestoupil. Nádrž s plodovou vodou vypuštěna, novorozenec, co poprvé opustí matčino lůno. Kryt zasyčel a odklopil se. Něčí ruce mě zachytily právě včas, abych se nesesypal na podlahu. Ta byla tmavá a lesklá, jako ze skla nebo snad z plastu. Chvěl jsem se v něčím náručí a na zemi se pomalu tvořily potůčky stékající, nepotřebné kapaliny. Mžoural jsem na svět mrkajícíma bolavýma očima, panicky, vyděšeně.

Otočil jsem hlavu tam, kde jsem očekával obličej. Malý nosík plný pih, jemná silueta s výraznějšími lícními kostmi. Zrzavé vlasy vyčesané nahoru, drobné pihy, co sestupovaly po krku dolů. Oči, které se usmívaly, starostlivé a něžné.

"Vítej na světě, Desátý," zašeptala, když ke mně skláněla hlavu. Otočil jsem namáhavě své tělo, abych ležel na zádech, hlavu položenou v jejím klíně. Jenom se dívala, prohrabovala mi vlasy rukou, dotýkala se mého těla. Na ústech jemný úsměv, který bych si dokázal velmi rychle oblíbit.

"Jsem Devítka."

Prohlížel jsem si ji. Jako by mi něco důležitého unikalo.

Tělo se mi pomalu probouzelo k životu. Díval jsem se na své ruce, veliké a cizí. Uměle vytvořené? Kolik z mých vzpomínek bylo implantovaných? Prožívám život ve vzpomínkách na konstruktérovo dětství, kterým jsem nikdy neprošel? Zahleděl jsem se jí do tváře, byla tak dokonale krásná, bez jediné chybičky. Prohlížel si ji, jak tam sedí, oblečená v modrém.

"Já vím, že už jsi to pochopil. Vím, jaký to je pocit," tiše zašeptala a podebrala mou hlavu dlaněmi. Sehnula se až dokud se naše čela nespojila. Než jsem stačil cokoli říct, jako by mezi námi došlo k bezdrátové výměně dat. Jako by naše mozky komunikovaly, tichý šepot, kterému jsem nedokázal porozumět.

Byl jsem jako neplavec v moři, které se rozprostíralo všude kolem. Jen překročit práh odvahy, udělat první krok a ponořit se do chladivé hloubky.

"Naše seznámení proběhlo úspěšně. Budou to tvé první kroky, takže nespěchej."

Prohlížel jsem se. Zesláblé tělo, které jsem nepoznával. Cizí paže, cize vypadající nohy, které jsem ovládal. Snědá kůže, slizká na omak, divně páchnoucí nálevem, ve kterém jsem byl.

"Co je tohle za tělo?" Tohle se nemůže dít. Musel jsem se přeslechnout. Kdo jsem? A jaký má smysl o tom vůbec uvažovat? Snad je lepší zeptat se, kým jsem byl? A byl jsem někdy vůbec?

Uviděla mou narůstající paniku. Pocit uvědomění, že všechno je jinak. Odmítající a vzpurné stavy, které se měnily v odevzdané. S nově nabitou sílou jsem se vymanil z jejího sevření a posadil se. Musel jsem trpět amnézií, nic nebylo ostré. Jako by celou moji minulost někdo napsal na tabuli a pak ji přemaloval bílou barvou. Kontury písmen zůstaly, avšak nečitelné.

Zvláštní bylo, že jsem znal tento svět, ve kterém jsem se probudil. Uměl jsem mluvit, rozpoznával rozdíly, cítil teplo i chlad a věděl co je produkuje. V mé hlavě chybělo pouze to jediné. Vzpomínky.

"Chci abys tu byl se mnou a na chvíli zapomněl na všechny své otázky." trpělivě prohlásila. Pomohla mi vstát ze země a obtočila si mou paži kolem ramen. Podpírán tak ze strany, jsem s ní procházel tmavou místností plnou blikajících mechanismů. Sám jsem byl v jednom takovém uzavřený, ohlížel jsem se tam a snažil se vybavit si, jak jsem se tam dostal.

Na konci místnosti byla u stěny pohodlně působící sedačka s menším křeslem. Ta, která se mi představila jako Devítka luskla prsty a nábytek ožil. Sedačka obratně pohnula postranicemi a kolečka se rozjela. Křesílko zvedlo obě přední nožky, protáhlo se a poskočilo vpřed. Oba kusy nábytku u nás zastavily ve stejnou dobu.

Dostali zákaz vztyčenou rukou k dalším aktivitám a poslušně čekali na to, co podnikneme. Tento typ inteligentního nábytku jsem znal, proto jsem nebyl překvapen. Jen jsem ho zde nečekal.

Pomohla mi se posadit na sedačku, sama si sedla do křesla. Oddechovala, hrudník se jí pohyboval nahoru a zase dolů. Marně jsem se snažil vybavit, zda jsem ji už někdy v minulosti potkal nebo ne. Nebylo těžké přijít na to, že jsem syntetický model a ona člověk, který má za úkol se o mě starat.

"Věř mi, že se ti velmi brzy všechny tvé vzpomínky vrátí," řekla tak tiše, že jsem ji sotva uslyšel. Pečlivě volila slova. Líbila se mi, její náklonnost ke mně mi byla příjemná. Neustále si mě prohlížela a usmívala se. Jako by na mé zrození dlouho čekala a teď se nemohla vynadívat. Užívala si každou naši společnou chvilku.

Byl jsem zesláblý a ona mě tak dávala pravidelně zase zpátky do kóje. Odpočíval jsem v bezesných stavech, tekutina se už nenapouštěla. Tělo sílilo, v místnosti se začal objevovat další nábytek a nové přístroje. Mé vzpomínky zůstávaly ale stále skryté, ty čerstvé jsme se snažili zaznamenávat do systému.

Tam, kde nebyly systémové boxy a jejich příslušenství, vznikly truhlíky s květinami, které přinášela v době, kdy jsem spal. Nepotřeboval jsem moc často potravu, přesto mi někdy dala gelový nápoj. Ji samotnou jsem neviděl jíst ani pít nikdy. Musela se o sebe starat v době, kdy jsem odpočíval.

Nedokázal jsem odhadovat čas, ale museli jsme takhle žít velmi mnoho dní. Měsíce? I to je možné. Den za dnem mi dávala další informace, odpovědi na mé otázky. Nacházel jsem se ve světě, který byl částečně ovládán technologiemi ve velkých městech, okolo nichž svět téměř neexistoval. Centra plná lidí jsem si vybavit dokázal, pomáhala mi fotkami ze svého terminálu, co se zobrazoval na stěně. Ta byla multifunkčním projektorem, zábavným centrem i ovládacím panelem našeho vybavení. Zbytek jsme prováděli gesty.

Byl jsem umělým výtvorem, o mé minulosti ale mluvit nechtěla. Zcela jistě ji znala, nikdy mi o ní ale nechtěla nic říct. Jednou jedinkrát se zmínila "o ženě, která se o mě starala, když jsem umíral" a zároveň i to, že jsem "byl pro tu ženu nesmírně důležitý". Pak se mi velmi dlouho dívala do očí, ve kterých se objevovaly slzy. Den za dnem mi vyprávěla o světě okolo nás, jako novorozenci, kterého by tam za žádnou cenu nechtěla pustit samotného.

"Nedokážu vás dva od sebe rozpoznat. Jsi úplně stejný, jako jsi býval."

Tahle podivná slova, která jednou tiše zašeptala, když mě ukládala "ke spánku", mi rezonovala v hlavě. Den za dnem mi říkala další a další věci o tomto světě, ale téměř žádné o mě samotném. Jako by čekala, že si jednou vzpomenu sám.

Zjistil jsem, že se mi vybavují první vzpomínky na dětství. Na hry s ostatními dětmi kdesi daleko odsud. Ve světě prosluněném sluncem, kde byli všichni lidé moc šťastní. A na pihovatý obličej, jiný, než jaký měla Devítka, přesto velmi podobný. Tak silný pocit nemohl zanechat nikdo jiný než ona. Ta, která se vždy tak starala.

Každou novou informací o tomto světě mě připravovala na to, aby mi prozradila, že se nás snaží někdo odstranit. Ten skličující pocit, jaký mně pohltil, byl prvním z mnoha v řadě. Už se tomu nešlo vyhýbat. Přišel čas, kdy mi musela prozradit i ty nepříjemné věci.

Byl to stejný den, jako všechny před ním. Byl jsem oblečený v modré kombinéze, odpočinutý, připravený zúčastnit se dalších opakujících se procesů. Pokynula mi ale, abych si lehl a udělal si pohodlí. Ležela na roztažené měkké sedačce vedle mě, oba jsme byli na zádech a koukali do stropu. Byl jediným slabým světelným zdrojem, co jsme měli.

"Jaký má kdo důvod, aby se nás zbavil?" zeptal jsem se. Mé uvažování bylo zcela logické. Cítil jsem se jako to nejmírumilovnější bezbranné stvoření na světě. Stejně tak čistě jsem cítil i ji.

"Odpověď na to není příliš jednoduchá. Přesto se o to pokusím," řekla tiše a pokračovala, "s tím, že to nebude zrovna příjemné poslouchat."

Přetočila se ke mně na bok a položila si hlavu na můj hrudník. Bylo to poprvé, co to takhle udělala.

"Není důležité kdy se to stalo, vznikla utajená řada syntetických experimentů. Byly to vedle vývoje umělých končetin a mnoha dalších náhražek lidského těla, nejpokrokovější experimenty naší doby."

"Vím, že jsi mi říkala, že se dnes lidé dožívají velmi dlouhého věku, a právě díky pokrokové medicíně a umělým implantátům." doplnil jsem ji.

Přesně tak, kývla souhlasně. Mluvila o nepředstavitelně odvážných teoriích, které se postupně stávaly realitou. Doslova před očima vznikala složitá umělá mysl, pro kterou už v dnešním světě nebylo nijak složité najít umělé tělo. A díky moci a financím těch, co měli s tímto vývojem vlastní plány, se skutečně podařilo vytvořit první model NULA.

"Model Nula?"

"Ano. Byla to první velká umělá mysl, která svou kapacitou doháněla lidský mozek. Velký objev, který se ale stal nebezpečným pro samotného člověka." dodala tak zvláštně zastřeným hlasem. Muselo pro ni být těžké o tomhle mluvit.

Sebeuvědomění. Umělá mysl, která neporuší zákony robotiky, ale dokáže je obejít. A tato velká mysl, která dostala tělo, vyrobila další modely. Podle svého vlastního návrhu. Lidem splnila všechna jejich očekávání, měla ale i své vlastní plány. Brzy se přesvědčila, jak je s jejími výtvory zacházeno a nebylo jí to lhostejné. Proto vytvořila tajně svou novou řadu, kterou obdařila stejným sebeuvědoměním, jakým vládla i ona sama. Řada začínala jedničkou.

"A skončila Desítkou?" zeptal jsem se. Mrkla na mě, nic neříkala.

"Devítka? Patříš do stejné řady?" naléhal jsem, protože mi to nedalo.

"Je důležité to vědět?" zeptala se a vyčkávala, "jsem dostatečně živá, co myslíš?" To ano, cítil jsem její tělo položené na svém, nepochyboval jsem o ničem.

"Kde se teď nachází model NULA?" zeptal jsem se a naše oči se setkaly. Jen se na mě dívala a pak se odkulila pryč. Mluvila dlouho, bez přerušení. Tiše a soustředěně. Model NULA postavil tento komplex, dokázal ve svých výzkumech pokročit ještě daleko za hranice možností a pak se vytratil. Byla pronásledovaná, pro svou údajnou zradu a pro svou vizi. I proto, kým byla. Devátý model byl jeho posledním výtvorem, po kterém dlouho nepřišel žádný následovník. 

"Prý se modelu NULA velmi podobám. Pihovatá holka se smějícíma se očima," řekla Devítka a sklopila oči, "každý model vytvořila podle předlohy."

"Model NULA byl... žena? A počkej, ty jsi !?"

"Dá se to tak říct, umístili prvotní mysl do ženského těla." dodala a posadila se. Na druhou část dotazu nereagovala. 

"Dá se to tak říct, umístili prvotní mysl do ženského těla." dodala a posadila se.

"Na desátém NULA pracovala ještě v dobách, kdy přivedla na svět své první utajené modely. V dobách prvních podezření, že dokáže samostatně jednat a má své úmysly. Všechny jsem nepoznala, jen Sedmý a Osmý model. Jsou tu s námi ve svých kójích. Jejich mysl dokáže putovat, přenést se z jednoho systému do druhého. Jsou to první verze, dokážou to v omezené míře, ale jde to. Desátý měl ale už počátku všechny přesahovat. Ovládat všechny technologie tím, že se jich zmocní a ovládne je," a podívala se na mě. Zkoumavě, zamyšleně. Vítej na světě, Desátý.

Nechápavě jsem zakroutil hlavou, jako bych špatně slyšel. Dívala se, lehký pobavený úsměv, jako by to celé byl jen slušně podaný vtip. Čemu všemu z toho jsi uvěřil? Víme vlastně my dva, kdo jsi?

"První slova, která jsem od tebe uslyšel, byla..."

"...ano, jen to řekni. Přesně tak. Byla tam desítka," prohlásila s pozvednutým obočím. Vysela na mě očima a čekala. Pak ukázala na mou kóji, na které bylo zevnitř napsáno číslo deset. Naklonila hlavu na stranu a poklepala mi na hrudník. Bylo to tak prosté, ani jeden jsme nevěděli nic víc. Byla potřeba začít to zkoušet. Posunout se dál, na nic nečekat.

Otočila se a chtěla vstát, křesílko jí uhnulo stranou, aby mohla projít. Zvedla se a chtěla odejít na běžnou kontrolu přístrojů, jenže tam nedošla. Chvíli jen tak stála uprostřed místnosti, aby se vydala zpět, až ke mně.

"Jsi jejím odkazem. Vím to jistě. Nezrodil ses mi tu náhodou, my se známe ještě z dob, kdy jsi byl živý." řekla a klekla si tak blízko, abychom byli u sebe. Co chtěla udělat? První test mých schopností? Dokážu vůbec něco, o čem nemám ani ponětí, jak se spouští?

"Vítej u mě, Desátý...," tiše zašeptala a měla při tom takový tajemný, nakažlivý úsměv. Ucítil jsem její ruce, jak si mě přitahují k sobě. Pak přitiskla své čelo na mé, až mnou projela silná vlna, jako by mi energie z její mysli pronikla dovnitř lebky. V té chvíli jsem si konečně plně uvědomil, že je její tělo syntetické. Že její mysl není lidská. 

Náhle jsem se rychle propadl dovnitř, do cizího hlubokého prostoru. Zavlnil se kolem, jako by byl tvořen z vody. Vnímal jsem obrovský prostor, ve kterém se dalo číst. Pronikat do něj. A jen stačilo pomyslet na návrat a ocitl jsem se zpátky tam, odkud jsem se původně odpoutal.

"Cestuješ...," zašeptala, ale jako by to bylo už z dálky, přesto tak blízko. To je dobře, že cestuješ. Jako bych četl její myšlenky. Byl jsem v jiném prostoru, ve kterém se nešlo rozhlížet, orientace byla zprvu velmi obtížná.

Opět jsem byl sám sebou a jako vlna mě zavalil těsný lidský prostor, chvilková dezorientace. Držela mě, pevně a trpělivě. A ve chvíli, kdy jsem se opět propadl, jsem ucítil, jak si mé tělo tiskne k sobě. Musel jsem působit, že jsem mrtvý a bezvládné tělo přestalo fungovat. Čas se proměnil v medově táhlý proces, kterým jsem proplouval s rychlostí elektrických impulzů.

Letěl jsem a vnímal všechny natahující se podsystémy, ovladače, aplikace, triliony dat, co mě chtějí zoufale poznat. Spíše, než vizuálně jsem je pouze cítil kolem sebe a řídil se smysly, které byly nové. A jako bych se oprostil od těžkého těla, které mě pouze zpomalovalo. Dotkl jsem se jí, uvnitř. Zprvu zmateně, potom důrazněji, jsem prozkoumával její systém. Rozpoznal mně a vpustil do sebe. Na chvíli jsem viděl své tělo jejíma očima.

Opustil jsem ji tak přirozeně, jako bych si dříve prošlapanou cestu zapamatoval navždy. Zpět ve svém vědomí a ve světě, ve kterém jsem byl také nový. Bylo potřeba tolik se toho naučit a zesílit. Chtěl jsem vstát.

"Neutíkej mi, buď tu se mnou. Učíš se příliš rychle." rozkázala a nepustila mě. Chvěla se, jako by se stalo cosi, o čem jsem nevěděl či nedokázal pochopit. Zvedla ke mně hlavu "Chci to ucítit znova. Navštívil jsi mě. Dokázal jsi to. Úplně přirozeně, sám od sebe."

Zavřel jsem oči. Pád do systému byl okamžitý, jako bych si dokonale pamatoval, co bude následovat a kam jít. Kudy se proplížit. Čas se opět zastavil, aby se téměř neznatelně rozběhl, zoufale nedůležitý a pomalý. Jenže v tu chvíli se něco muselo stát. Nacházel jsem se v její mysli, prozkoumával otevřené přístupy, se kterými jsem komunikoval. Byla to její mysl, stejně jako moje, oproštěna od hmotného těla. Beze slov, pomalých a zbytečných gest. Stačilo tak málo.

Pak jako by se vytratila a přetížený systém něco zoufale řešil. Jediné, co jsem zmohl, byly útržky reality, kterou jsem viděl jejíma očima.

Někdo nad námi proletěl a pak další, byli jsme sraženi k zemi, mé tělo bezvládné. Devítka, co se plazí po podlaze a zastavuje první ránu, která ji měla zabít. Pokud teď nic neudělám, zůstanu v jejím systému uvězněn navždy.