Desátý model, díl 2.

06.10.2021

Neklidná sci-fi povídka z nedaleké budoucnosti. Tajemný a spletitý propletenec lidských osudů s osudy uměle vyvinutých modelů, které touží po jediném. Přežít.

Obcházel jsem ji, klečící, trpělivou. Trochu se mi chvěly ruce, byl jsem velmi rozrušený. Toužil jsem dotýkat se jí a udělal jsem to. Na omak příjemně teplé lidské tělo, které bylo dokonalé v každém detailu. I drobné kazy na pleti, pigmentace, naprosto všechno. Jemné, ale pevné vlasy, voňavé. Nechala si je ode mne rozpustit, volně spadnout přes ramena, až po ostré hroty ňader. Klečel jsem vedle ní a sledoval ji, každé mrknutí, olíznutí rtů. Musela si teď připadat zvláštně, ale nemohl jsem jinak. Uvažoval jsem, kolik takhle dokonalých výtvorů už může chodit po ulicích a nikdo o tom neví.

Pomohl jsem jí vstát a prohlížel si zbytek jejího těla. Každý sval byl na omak příjemně měkký, poddajný. Hledal jsem a pátral. Snažil jsem se přijít na známky toho, že není člověkem. Jakýkoli umělý vstup, port, cokoli. Zároveň jsem si uvědomoval, že jsme v době, kdy lze většinu věcí provádět bezdrátově. Vstupy už přece nejsou potřeba. Dnešní umělé části těla byly na vysoké úrovni, přesto na nich ale bylo vždy rychle poznat, že k lidskému tělu nepatří. Ona byla naprosto jiný level. Jako by se vývoj posunul ne o pár let, ale o desítky dopředu.

Byl jsem jí posedlý. Byla všechno, co jsem potřeboval zjistit v posledních letech. Mé konspirační teorie, mé tajné informace o skrytém vývoji v divizích, které pro svět neexistovaly. Pocházela z míst, kam nevedly cesty, a to ani po síti. Připadalo mi, jako bych tu klečel vedle dívky pocházející z budoucnosti. Chtěl jsem se jí zeptat na tisíc otázek, ale nevěděl, kde vlastně začít. Bylo mi jasné, že se velmi snadno napojila na můj systém a pronikla do něj. Že zahlazovala stopy s důsledností špiona. Měla velký vývojový náskok.

Co když jsem první muž, se kterým mohla trávit chvíle o samotě? Jak starý byla model? Nebo byla celá ta její vnitřní záře pouze iluzí?

Podívala se na mě a já nevěděl, jak se musí cítit. Díval jsem se na ni jako na kuriózní hračku, hledal na jejím těle věci, které měly zcela umělý původ. Vůbec mi nedocházelo, s jakou trpělivostí to snáší. Odstoupil jsem od ní a nechal ji, aby se posadila zpátky do křesla.

"Neděsí tě, co jsi zjistil?"

"Jak se tě mám vlastně zeptat? Vůbec nevím, zda jsi člověk nebo..." Slova přestávala stačit. Ten nevyslovený výraz nepasoval, ani jakýkoli další. Byla příliš lidská.

"Je důležité vědět, jaká vlastně jsem? Co vlastně mohu být?" zeptala se zvídavě a natáhla se po šatech, které předtím odkopla stranou. Začala se oblékat. Zakroutil jsem hlavou, bylo to tak důležité? Rozhodně bylo, ale z úplně jiného hlediska.

"Pojďme se bavit o tom, proč jsi sem přišla. O Tvé nabídce," přehodil jsem na téma, které mě zajímalo stejně hodně a pokračoval jsem, "jak budeme my dva v kontaktu?"

"Neustále." dodala ihned. Šaty už si dopnula kde měla, roztržený overal nechala ležet na zemi, už jí k ničemu nebyl.

"Takže budu něco jako tvůj zaměstnanec. Jaký typ akcí to bude? Budu se pohybovat i v terénu?"

"Budeš mým partnerem. Jak v pracovním, tak i osobním životě. S novou identitou. Nebudeš pak už bydlet tady, ale... řekněme, na jiném místě, daleko odsud. Tvá práce bude úplně stejná, jako doposud. "

Její návrh na spolupráci mi ale po případném souhlasu měl totálně změnit život. Ve všech aspektech. To mi v hlavě svítilo, jako neonový nápis. Vše, co jsem doteď dělal, by skončilo. Mé návyky se prohloubí, ty špatné, budu ale mít možnost proniknout dovnitř korporace, jako doposud nikdo. Otázkou je, zda ještě budu mít potřebu vynášet informace ven. Přišel bych o svou nezávislost. Možná bych se dokonce stal otrokem těch, proti kterým jsem vedl svou malou válku. Pral jsem se s pocitem, že si koupí i mě.

Co by se stalo, kdybych ale odmítl? Měl jsem intenzivní pocit, že by se mi velmi zkomplikoval život.

"Když ti to odsouhlasím a my dva se dohodneme, tak se můj současný život prostě uzavře. Nejsem naivní, víte o všem, co podnikám."

"Ale dostaneš možnost začít jinak. Získáš moc ovlivnit věci tak, jak sis vždycky přál. Budeš patřit do světa, o kterém zatím máš jen malé tušení, že tam někde je,"řekla tiše a čekala na další otázku. Ano, tušení jsem měl, určitě bych byl velmi překvapen.

Náš rozhovor tím skončil. Neznámá návštěva mi podala svou nabídku.

Loučili jsme se s tím, že se nevidíme naposledy. Z toho je jasné, že jsem odsouhlasil naši spolupráci. Přijde mi návrh smlouvy, který si pozorně pročtu a zvážím svůj poslední krok, po kterém už nebude cesty zpět. Cítil jsem z její strany manipulaci, využila mě stejně, jako já využíval své milenky pro získávání informací. Inu, co se dá dělat.

"Měj se krásně, Devítko. Proč vlastně Devítka?" zeptal jsem se, když vcházela do průhledného výtahu. Ještě jedno tajemství jsem potřeboval mít odhaleno.

"Protože jsem devátý model."

"Existuje i desátý?"

"Existuje. Zatím poslední. Nepátrej po něm ale, prosím. Vše se dozvíš včas." řekla tiše a sjela výtahem dolů, do hloubky. Ještě jsem ji sledoval v parku, jak kráčí pryč, než se zcela vytratila.

Po dvou dnech mi do systému přišel naprosto jednoduchý vzkaz. Opět beze stop po tom, kdo jej odeslal. Prostě jako by se zjevil odnikud. Můj byt v Zeleném sektoru, městské části plné malých moderních bytů, byl zcela evidentně nadále napíchnutý.

"Čekej návštěvu. Dnes večer. Sbal si všechno, co budeš potřebovat. Odjedete nalehko, žádné zbytečnosti. Plány se trochu zkomplikovaly. Až se setkáme, vše vysvětlím. Prosím, buď opatrný."

Opatrný jsem po celou dobu, teď jsem ale začal být i zmatený. Pokládal jsem Devítku za věrohodnou osobu, kterou poslala korporace. Teď jsem o tom začal trochu pochybovat. Můj přesun byl neodkladný, vzkaz zněl napjatě. Důležitě. Dnes večer nebo nikdy. Navíc bylo jasné, že si pro mě pouze pošle a sama se toho osobně nezúčastní. Jak zvláštní změna. Po dvou dnech, všechno jinak. Smlouva nepřišla, jediný malý vzkaz, který více tajil, než prozrazoval.

Už předem jsem věděl, že neodolám, musel jsem ji znovu vidět. Pokud to celé byla past, korporace ze mě na místě vymlátí všechno, co vím. Jasně, byla by to celé moje chyba. Nesnášel jsem se za to a už dopředu věděl, že tohle bude průšvih. Nešlo ji ale dostat z hlavy. Kam se poděla ta moje chorobná opatrnost?

Složil jsem základní prvky systému do přenosného modulu, který fungoval jen na mé otisky. Byl poměrně malý, kdysi by se tomu vzhledově blížil kufřík. Přetáhl jsem na něj několik hlídacích aplikací a vynesl ho nahoru, kde hnízdil můj dron. Velmi tichý, luxusně provedený společník, který mě bude následovat, kamkoli se pohnu. V dostatečně bezpečné výšce, aby nebyl spatřen. Svou evakuaci jsem měl už na roky dopředu promyšlenou. Vše jsem dokázal prakticky ihned opustit.

Na žádných dalších věcech jsem nijak netrval. Používal jsem je pouze k dennímu životu, jediné velké investice byly ale do systému a věcí kolem něj. Mrkl jsem na displej v kuchyni, sedm večer. Tak akorát, řekl jsem si.

Tiché pípnutí výtahu, který se přitiskl k vchodovým dveřím. Odmávl jsem je na dálku a nechal si roztažením prstů otevřít náhled přes dveře. Stály tam dvě neznámé ženy, v dlouhých hábitech, jaké používaly zdejší sekty. V současnosti existovala velká řada náboženských seskupení, z nichž většina byla zfanatizovaná do radikálnějších výkladů všemožných textů. Jejich stoupenci se často zřekli moderního způsobu života a žili po staru, zcela mimo společnost.

Zamyslel jsem se, co to má být. Sektáři? To jako fakt?! Proč v tuhle dobu? Nikoho, kdo by byl v jakémkoli takovém spolku, jsem neznal. Pak mi to došlo. Z nervozity jsem na pomíjivou chvíli přestal přemýšlet racionálně a lehce zpanikařil. Zbytečně. Vyskočil jsem z křesla a potvrdil dveřím příkaz se otevřít. Obě dámy vešly dovnitř a rozhlédly se. Jedna zůstala stát, jako by chránila vchod a druhá si sundala z hlavy kapuci. Pevně stažené, lesklé černé vlasy lemovaly útlý obličej s výraznýma očima. Žena byla velmi mladá a působila zvláštním, chladným dojmem.

"Ahoj, jsem osmička a tohle je sedmička. Máme tě vyzvednout a transportovat. Vzkaz ti jistě přišel." řekla způsobem, kterým jako by mi oznamovala, že můj život se tímto kompletně mění.

Na ta čísla si nejde tak lehce zvyknout. Zvlášť, když jich tak rychle přibývá. Byly to další modely z řady?

"Proč s vámi nepřišla Devítka? Stalo se něco?" zeptal jsem se nervózně. Byl jsem nedočkavý, čemuž se nešlo nedivit.

"Zbytečně mluvíš, ztrácíme čas. Sbal se a pojď s námi," vyštěkla a krátce dodala," pokud tedy chceš." Její důrazné varování v každém slově, tón, jakým to říkala. Něco se dělo a nebyl čas řešit zbytečné vysvětlování. Stejně jsem ale váhal. Sedmička koukla za sebe k výtahu a obě si něco neslyšně naznačily. Osmička mi zjevně už řekla všechno, co měla. Víc se nebylo o čem bavit.

Pak za námi něco píplo. Výtah se musel dát do pohybu. Vedl pouze k bytům v řadě nad sebou, kterých moc nebylo. Sedmička se rázně otočila ke dveřím a předklonila hlavu. Dotkla se rukou mých dveří, jejich provozní displej slabě zablikal, jak se na ně napojila. Dala hlavu na stranu, jako by naslouchala. Osmička na mě pohlédla výrazem, který si říkal o pozornost. Odlepil jsem se konečně z místa a vyběhl k ní.

"Co mám dělat?" zeptal jsem se a hlas se mi chvěl, cítil jsem vzrůstající napětí. Jako bych byl před bojem, ale netušil jsem zatím s kým.

Osmička mě popadla za ruku a otočila se ke své kolegyni. Ta jako by se probrala ze spánku, protočila se na jedné noze jako vrtule a hlasitě tleskla. Všechny mé systémy v bytě zareagovaly současně. Světla zhasla, klimatizace zahučela na plný výkon a většina spotřebičů se spustila, ať už to byl jakýkoli proces. Byt zaplnil všeprostupující hluk. Sedmička se točila dál.

Pak se ozvala ostrá rána a vchodové dveře k výtahu křuply jako skořápka vajíčka. Sedmičce se jako ve zpomaleném filmu dotočilo tělo a prostorem se ještě šířila ozvěna po dalším tlesknutí. Hrubý hábit z neforemné látky spadl k zemi a odhalil pružné, štíhlé tělo v lesklém černém overalu. Podobném, jaký měla předtím na sobě Devítka. Sedmička byla na chlup stejná jako její, o číslo vyšší, společnice. Jediným rozdílem byly světle blonďaté vlasy. Zastavila se na místě, bokem ke dveřím, jako dotočený větrný vír. Všechny akce stihla provést během několika sekund.

Svět se na chvíli zpomalil. Černovlasá mnou smýkla dozadu, abychom opustili prostor před výtahem co nejrychleji. Ruce mi vylétly do vzduchu, nohy podklouzly. Kávovar cinkl, sprcha přepínala ze studené na vlažnou, pračka odstřeďovala. Sedmička si protáhla klouby na prstech a na chvíli zmizela. Stěny osvítil jasný záblesk.

To už jsem s Osmičkou míjel dveře do obývacího prostoru a koutkem oka zachytil, jak se i ona zbavila překážejícího oděvu, co z ní odlétl jako stará kůže. I její tělo obtékala elastická látka, v přítmí bytu byla sotva vidět. Když jsme probíhali pokojem a míjeli stůl, ozvala se za námi tříštivá rána. Střepiny prolétly prostorem a část se jich zabodala do stěn, další rozpáraly drahocenné dřevěné parkety v chodbě. Osmička mnou smýkla k zemi tak, abych skončil pod ní. Zalehla mě vlastním tělem, které použila jako štít.

Bytem zavoněla statická elektřina, dusivý prach a smrad spálených střepin žhavého kovu. Panika, s jakou jsem se pral, byla nepředstavitelná. Obě ženy ale reagovaly s chladnou pečlivostí a bleskurychle jednaly. Osmička mi byla neustále nablízku, Sedmička už tvrdě šla po agresorech.

Prvního, který vyběhl ze dveří zasáhla ostrým výkopem ze strany, ze které nemohl nic čekat, vběhl přímo do tmy. Sledoval jsem scénu z obývacího pokoje, povalený na zemi, oči doširoka otevřené. Jedním divokým švihem mu přerazila vaz. Úder byl veden takovou silou, až to protivníka smetlo jako beranidlo.

Objevili se další. Vypadali jako dobře vyzbrojení členové speciálního zásahového týmu. Co chlap, to podle siluety pořádně velký pořez. Tihle si neberou rukojmí, nejdou po informacích, nevyjednávají. Byl jsem v šoku, věci mi nestíhaly tak rychle docházet. Jen to, že jsem byl v pořádném průšvihu. A co bylo ještě horší, vůbec jsem netušil, čím bych ho mohl způsobit. Nebo snad nešli po mě? Bylo to kvůli tomu, že jsem navázal kontakt s Devítkou? O jakou klíčovou informaci tady sakra šlo?

Druhý běžec, co vpadl do tmy a hluku. Chvilková dezorientace a kopanec vedený spodem, který mu podrazil nohy. Přes něj se ale valil třetí, co ho dokázal přeskočit a běžel tak naším směrem. Těsně za jeho zády se ozvala tupá rána, jak Sedmička oddělala druhého. Mohutný cákanec krve vymaloval stěny v chodbě novými odstíny.

Nešlo nás nevidět, tak tmavý zase byt nebyl. Muselo být mezi námi sotva pět metrů. Měl v rukou zbraň, zaslechl jsem jeho dech, i přes ten řev klimatizace a okolích přístrojů. Tělo Osmičky sebou smýklo, jak vyskočila a dopadla přesně mezi nás. Zvedl jsem hlavu a s němým výrazem pozoroval, co se stane.

Byl to záblesk, naprosto oslepující intenzivní světlo. Půl sekundy, možná méně. Celé její tělo prostě bliklo. Jakékoli lidské oči by v tu chvíli osleply, nečekaný výboj světla nešlo očekávat. Udělala jen ladný krok stranou. Pak se ozvalo hlasité křupnutí, jak zlomila muži vaz jediným plynulým pohybem. Mrtvé tělo, které ještě vydechlo poslední bolestivý sten, dopadlo těsně vedle mě. Uhnul jsem na poslední chvíli.

Další bliknutí a pak další. Obě ženy se dostaly do těsné blízkosti mého stolu, pod který jsem se zběsile nasoukal. Jako smrtící baletky ničily holýma rukama osleplé muže, snad vojáky, snad žoldáky nějaké nebezpečné frakce. To jsem nevěděl. Jejich těla se otáčela jedno kolem druhého, rychlé výpady střídala důmyslná obrana, která přecházela v útok. Většina smrtících sevření pouze chytře využívala váhu lidského těla a jeho kinetiku. Bylo nesmírně poučné vidět, kolika způsoby se dá vycvičený velký bojovník zabít. A že ho dokáže několika ranami skolit o polovinu menší holka.

Po několika minutách byt páchl krví, zvratky a vnitřnostmi, které vytékaly z mrtvých těl. Obě ženy se bedlivě rozhlížely a posuzovaly situaci.

"Ihned musíme vypadnout. Není to tu bezpečné." řekla neodkladně jedna z nich.

O tom nebylo sporu. Jejich černé oděvy byly zacákané a na mnoha místech potrhané. Přesto stále chladně kalkulovaly, ani stopa po únavě nebo kontrole vlastních zranění. Priority byly zjevně někde jinde.

Všichni tři jsme vyskočili a prolétli prázdným bytem, plným poházených mrtvých těl. Průraznější blondýnka rozkopla dveře na střechu a druhá mě vyhodila nahoru, jako když se vyhazuje mimino. Kupodivu jsem ustál let a přistál na nohou. Třetí z nás už nahoru nevyšla. Několik tupých ran a po nich strašlivě hlučná palba, která štípala stěny bytu na cucky.

Křičel jsem, někam jsme běželi a něco přeskakovali. Nohy vykonávaly práci samostatně, jako by je řídilo jiné tělo. Otáčel jsem se a stihl ještě aktivovat strohým příkazem dron, který se vznesl a zmizel v černi nad střechami. Nechápal jsem, odkud se brali další útočníci.

Někde vzadu se ozvala střelba, dolétly sem ale jen slabé dozvuky energických vln. Používali tlakové pušky, které se natahovaly protáčením pažby pro jednorázové nabití. Snažili se nás odstranit beze stop. Rozsekat čistou energií. Novodobý arzenál, co nebyl povolen. Celá tahle akce sledovala zájmy korporace, ať už jakékoli. To bylo s malými výhledy na mé šance dokonale v hajzlu.

Sedmička mě táhla jako klopýtajícího psa. Nereagovala na prosby, abychom zpomalili, tohle slovo neznala. Doběhli jsme na konec vysokých budov, za nimiž se rozkládal veliký park. Na jeho konci se ozývala tlumená hudba a hlasy mladých lidí. Dole pod námi tekla divoká voda, co postupně přecházela ve vodopád. Ten mizel v hlubokém jezeře, které spolu s ním ochlazovalo budovy a střed této části města. Svažující se koryto, za ním vodopád, pak jezero. Bylo strašně daleko. Nešlo tam prostě skočit.

Držela mě za ruku a rozhlížela se. Odhadovala naše možnosti. Nesouhlasně jsem zakýval hlavou a ucítil její prsty ve svých. Z dálky byly slyšet kroky, mohutné postavy nabíjející krouživými pohyby zbraně. Měli jsme na výběr?

Chytil jsem ji v pase a přitáhl k sobě. Cítil její teplo, zabořila mi hlavu do vlasů..

"Tak dlouho jsme tě obě chtěly poznat, až se nám to podařilo. Jsi důležitější, než si myslíš. Neloučíme se na dlouho." řekla zoufalým hlasem. Bylo v tom cosi osudového, co se mi vrylo do paměti. Nestihl jsem odpovědět. Oba jsme se zřítili do propasti plné vody. Do odrazu jsme dali všechnu svoji sílu. Přesto nestačila, abychom se korytu vyhnuli.

Své tělo, přitisknuté k mému, stočila jako štít. Prudký náraz na dno koryta jí musel rozdrtit záda, nešlo doskočit tak, abychom minuli svažující se vodopád a skočili rovnou do jezera. Trefili jsme se na špici, která už nechávala vodu volně padat pod sebe. Díval jsem se jí do očí po celou dobu, i ve chvíli, kdy z ní vyprchal život. Ať už byl umělý, nebo opravdový. Hrubý náraz nás odhodil do jezera, kam jsme už doletěli každý zvlášť. Energie pádu mi ji vytrhla z náručí. Do otevřených úst mi vlétla natlakovaná studená voda. Na chvíli jsem ztratil pojem o tom, kde je dole a kde nahoře.

Uvnitř musela být čidla, která by neměla nikoho nechat utopit. Jenže se nic nedělo. Žádná spodní síť se nezvedala. Zorientoval jsem se i díky chladu rychle a našel pod vodou průchod, kterým od vodopádu unikala voda do spletitých cestiček napříč parkem.

Proplul jsem úzkým otvorem právě včas, okamžik poté se do vodní hladiny opřela energie z pušek. Tady ovšem byla bezmocná. Museli být hodně zoufalí, že to zkusili.

Překvapilo mě, že jsem nepotřeboval dýchat a natahoval to, jak to jen šlo. Plavba na hranici paniky se mi zdála dlouhá, pod vodou jsem se orientoval těžce, jen po hmatu. Vynořil jsem se v korytě říčky, co se vlní parkem. Namáhavě jsem vylezl ven a nadechl se. Otočil jsem se nahoru, na vršek nedaleké budovy a spatřil několik postav, které ukazovaly mým směrem. Měl jsem pár minut k dobru, možná ale jen několik sekund, byli organizovaní a museli počítat i s touto možností.

V tu chvíli se nedalo dělat nic jiného než utéct. Sprintovat parkem do davu lidí, kam si popravčí jednotka nedovolí vstoupit, natož zasáhnout. Nic chytřejšího mě v tu chvíli nenapadlo. Doufal jsem jen, že na sebe neupozorním pravé pořádkové služby, to by se mi opravdu nehodilo. Podplacení likvidátoři mohou být všude.

Co když je neodradí ani dav civilistů? Jsou rozhodnuti zasáhnout za každou cenu? Ale měl jsem vlastně na výběr?

Doběhl jsem na kraj parku, kde se to hemžilo lidmi. Byl sice večer, kavárny ale jely naplno a lidé ještě nechtěli jít spát. Moderní metropole hučela životem, Zelený sektor se zdál být ideálním místem pro život. I to mělo ale své trhliny a slabá místa. Žádné místo na světě nebylo úplně bezpečné. Zrovna teď jsem ale zoufale jedno takové potřeboval najít.

Pronikl jsem mezi ta krásná mladá těla, nic netušící skupinky, co rozebíraly nicotné problémy všedních dní. Co se hodnotily a předváděly nové oční fólie. Hromadné sdílení fotografií na spojených displejích, které se na pár okamžiků slejí v jeden obraz. Nad hlavou se třepetaly malé lístky okrasných stromů, nohy se jemně bořily do písku. Plážová idylka.

Procházel jsem se a uvědomoval si, že ze mě kape na zem voda. Že mám patrně rozražené čelo, protože mi přes pravé oko stékal pramínek krve. Třásl jsem se vysílením a nervozitou. Jedno další ohlédnutí a dost, dva z popravčí čety byli už blízko prvnímu hloučku lidí. Šli do toho i tak, vůbec se nebáli, jen zbraně schovali. Byl jsem si jist, že mě zatím nespatřili. Omdléval jsem, každý krok mě stál mnoho sil.

Ne všichni mladí lidé nosí na očích fólie, díky kterým moc nevnímají svět okolo sebe. Všímavé oči si všimly. Na rameno mi kdosi zaklepal a když jsem nereagoval v předtuše nejhoršího, zkusil to znova. Otočil jsem se a neschopen jiné reakce, zíral jsem na ni.

"Ahoj, můžu ti nějak pomoct?" zeptal se někdo. Ta slova, jako by ke mně dolétla z veliké dálky. Nebyl jsem schopen odpovědět. Mladý ženský hlas. Prohlížel jsem si ji, na víc jsem se nezmohl. Na krátko ostříhaná dívka, velmi mladá. Hezký, drobně pihovatý zakulacený obličej, s jemnými rysy. Výrazně zelené oči, které se starostlivě dívaly. Pod jednoduchou růžovou mikinou modré kalhoty. Byla naboso. Prsty na nohou jí obtékal jemný písek. Náhle byla jen ona a nic jiného. Otevírala ústa, mávala rukama.

Roztočila se mi hlava a ucítil jsem povědomý chlad. Svět se zhoupl.

Zachytila můj pád akorát včas, aby mi pomohla se pomalu přemístit na lavičku kousek od nás. V tu dobu už se seběhla řada lidí, všichni chtěli pomoct, všichni se zajímali. Někdo mi otíral krev, další se tlačili přes ostatní, aby něco viděli. Svou dívku, která si mě všimla první, jsem měl těsně u sebe. Stále něco říkala, nerozuměl jsem jí. Ztrácel jsem vědomí, někdo mi dal napít něčeho hodně sladkého. Nohy nahoru, hlavu do klína. Zase jsem přicházel k sobě.

"Nesmí mě dostat. Nesmí mě dostat... ," opakoval jsem ta slova jako mantru. Nevěděl jsem, jestli nahlas, nebo jenom v hlavě. Díval jsem se na hlouček mladých lidí, kteří naslouchali. Až se za nimi objevily stíny velkých postav, co si razily cestu ke mně.

Někdo zakřičel. Nechte mě, nestrkejte se. Jděte z cesty!

Zlostně.

Vztekle.

Nervózně.

Přihlížel jsem tomu a čekal. Co jiného jsem mohl dělat? Nesmí mě dostat. Nesmí mě dostat.

Pihovatý obličej se vytratil. Devítko?!

Svět jako by někdo náhle vypnul. Neměl jsem sny. Na chvíli jsem vůbec neexistoval.

Probudil jsem se na měkkém lůžku, uzavřený ve vyživovací kóji, obklopený rostlinami a svěží vůní. Byl jsem naživu, to bylo to první, co mi projelo hlavou. Dokonce se o mě někdo stará, svěřil mé tělo léčivé kóji, která údajně dokáže zázraky. Zvedl jsem hlavu a prohlížel si výbavu, která se zdála být nadstandardní. V odrazu svého stínu se mi vybavil její obličej.

Nahmatal jsem prsty ovládání, které mi ale nedovolovalo opuštění pouzdra. Čí prsty mi otevřou? Pihovatá holka? Nebo snad někdo jiný z hloučku zvědavců? Její kamarádi? Díky tomu, že jsem tady a živý, si to někteří nenechali líbit.

Kontrola možností. Byl jsem zcela nahý, nezůstal mi žádný osobní předmět, nic. Podíval jsem se na zápěstí, aktivace malého displeje, který prosvítil kůži. Spojení s dronem neexistovalo, což znamenalo, že ho dostali. Bylo osm hodin ráno, poloha se nedala zjistit, což mě nijak nepřekvapilo. Na rukou jsem měl několik nalepených senzorů, které už jistě obsluze musely dát vědět, že jsem vzhůru. Byla to jen otázka času.

Jemná mechanika cvakla a kryt kóje se začal pomalu otevírat. Vyhlédl jsem ven, dalo to ještě trochu práce, tělo neposlouchalo a hlava se nezvedala. Pak jsem ji uviděl. Stála tam, menší pihovatá holka. Hezký, zakulacený obličej s jemnými rysy. Výrazně zelené oči, které se starostlivě dívaly. Stejně jako poprvé. Pokusil jsem se opět pohnout, ale víc, než ruce jsem nezvedl. Dala mi svou malou, chladivou ruku na čelo a nechala ji tam ležet.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se tiše. Dalo práci začít zase mluvit. Na tuhle otázku jsem ale potřeboval znát odpověď. Pousmála se, ukázala se vyrovnaná řada lesklých bílých zoubků. Diváci v první řadě, nejlepší výhled. Mírně nadzvedla obočí, jinak nic. Měla obličej dítěte, které přes noc vyrostlo a stalo se dospělým.

"To bych se měla zeptat já tebe," pokrčila malý nos plný pih a naklonila se blíž. Ucítil jsem vůni jejího těla, sladkou a něčím známou. Prohlížela si mě, hladila po těle a prohlížela rány. Zmohl jsem se pouze na to, abych ji pozoroval. Byla velmi blízko. Její útlý krk zdobil bílý límeček od modrého trička, které měla na sobě. Ušní boltce osazeny modrými kamínky, jako špičky vln příboje, co proudil blízko mých očí. Pihovatá dívka z moře, kterou sem zanesl vánek.

Zastavil jsem její ruku svou. Jemně se mi snažila vymanit, dokud jsem si nevyžádal pozornost.

"Proč se nemohu hýbat?" zajímal jsem se.

"Ztratil jsi hodně krve, jsi zesláblý. Byl jsi v bezvědomí. Tímhle tě ale vrátím zpátky," sladce se protáhla a pokračovala s průzkumem. Zkontrolovala nalepené senzory, přečetla údaje na oxymetru.

"Potřebuji vědět, co to bylo za ostré hochy, co po tobě šli." zeptala se s důrazem na poslední větu.

Na to nebyla jednoduchá odpověď. Můžu jí vůbec něco prozradit? Co když ji pak dostanu do ještě většího nebezpečí? Na druhou stranu, jak jim vůbec dokázala uniknout?

Stála tam a dívala se na mě. Ty rozverné oči zvážněly, zuby stisknuté k sobě. Prsty na hraně kóje zaťaté, soustředila se a vyčkávala. Nakonec to napětí povolilo, přiblížila se až těsně ke mně a dala mi polibek na tvář. Pak na okamžik zaváhala a přiblížila se k mým rtům. Obalila nás její přitažlivá vlhká vůně moře. Zlehka se dotkla rty a na okamžik je tam nechala. Na zlomek okamžiku zaváhala. Pak se oddálila.

Ještě se ohlédla, když odcházela. Gestem poručila víku kóje uzavření a chvíli se za mnou ještě dívala. Pak víko zaklaplo a já upadl do tvrdého, neklidného spánku.

Spánek, při kterém probíhaly léčebné procesy na mém těle, se zdál být nekonečným. Napojen na umělé sny, poslané sem systémem, který je řídil. Několikrát jsem se probudil a vnímal změny, které probíhaly. Její nervózní obličej, který se ukazoval a zase mizel. Rozostřené vnímání. Už mi začínalo dělat problémy jen otevírat oči až přišel den, kdy jsem je už neotevřel.